Page 28 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 01/2018
P. 28
LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 49/2017
POSTŘEHY ČTENÁŘŮ
JAK NA LYŽE?
Za okny chumelí a venku je ta pověstná Ladovská zima. Samozře-
jmě včetně totálně zasněžených cest a všeho co zůstalo venku. Je
po Silvestru a u nás ještě vládne ona novoroční atmosféra. Vždyť
to znáte, někdo už od Nového roku „nikdy“ nepije, nekouří,
hubne, nebo se podobně cca 14 dní týrá.
Holky dostaly pod stromek lyže. Néé, že by to pro ně byl super
dárek, ale díky němu už celý týden žadoní, abychom je jeli vy-
zkoušet. Teď už je lyžování s nimi pohoda, protože obě lyžovat
umí, aly byly časy, kdy lyžování končilo mojí skoro-rehabilitací.
Všichni kdo učili své děti lyžovat, si jistě vzpomenou na onu shr-
benou pozici v lehkém předklonu a s dítětem mezi nohama. Na
hůlky samozřejmě můžete rovnou zapomenout. To je další zby-
tečná věc, kterou si maximálně zapíchnete dřív nebo později ně-
kam do břicha. Je milion způsobů jak naučit děti lyžovat, ten
nejpohodovější a nejnákladnější je dát je do lyžařské školy. Já si
vybrala tu více masochistickou variantu. Obě holky jsem učila
sama. Lyžování miluju, prostě mě baví, a proto jsem chtěla být u
sportovních pokroků svých dcer. A tady musím ze své zkušenosti
říct, že jediné nutné k naučení, je že dítě musí samo chtít jinak je
to předem prohraný boj. Lucka byla do všeho jako vichřice, jen
co pochopila základy, jak se udržet na nohou, jezdila šusem a
nejdůležitější byla rychlost. V cíli sebou práskla o zem a smála se,
protože to parádně frčí. Častokrát jsem záviděla postávajícím ma-
minkám, které jen vlažně mávaly na své ratolesti pod vedením
upoceného instruktora. Aby se zahřály, pobíhaly po sjezdovce a cvakaly foťákem jak na Staromáku. Zatím
co já jsem pokřikovala na svou dcerku: „Počkej, zpomal, zatoč, nejezdi tam, pozoooor…“ a tak podobně.
Touha jezdit jako šílená jí zůstala dodnes.
S hrůzou jsem se pustila i do výuky své druhé dcery. Jaké bylo moje překvapení, že je všechno úplně jinak.
Eva se postavila na lyže a nejdříve překontrolovala, jestli jí to dokonale sluší. Pak se s výrazem „to per-
fektně umím“ vrhla na sjezdovku a vykrajovala líně dlouhé obloučky. Vzhledem k tomu, že si na jejich vy-
krajování dala opravdu velmi záležet, jela prakticky krokem. I šnek by to zvládl rychleji. Takže já jsem jen
hodiny prostála na svahu, utažená v lyžákách a promrzlá na kost. A pořád dokola jsem Evičce odpovídala
na její dotazy, po každém obloučku: „ Ano děláš to krásně, jóó taky moc hezký oblouček, no tenhle se ti
opravdu povedl.“ Nevětší odměnou jí bylo, když jsme po dvou hodinách sjeli sjezdovku, pohladit a pochvá-
lit slovy: „Teda ty jsi pašák, jela jsi jako vítr, takhle to nikdo nedokáže.“ Její úsměv mluvil za vše. Byla nad-
šená a hrdá na svůj výkon.
Kdybych si měla vybrat, která varianta byla lepší, pak by to bylo jako si vybírat mezi obrovským strachem,
že se mi dítě někde obtiskne na strom, nebo jestli umrzneme v polovině sjezdovky.
Dneska už se na lyže těším dvojnásob, jak se říká, sklízím ovoce. Holky jezdí samostatně a mají mě jako
nosiče svačiny. Dokonce si můžu dovolit dát horké kafe a vlažně na ně jen mávat.
Tak teda pojedeme lyžovat. Ale nejdříve si musíme vyházet cestu k autu.
Veronika Vebrová
28
POSTŘEHY ČTENÁŘŮ
JAK NA LYŽE?
Za okny chumelí a venku je ta pověstná Ladovská zima. Samozře-
jmě včetně totálně zasněžených cest a všeho co zůstalo venku. Je
po Silvestru a u nás ještě vládne ona novoroční atmosféra. Vždyť
to znáte, někdo už od Nového roku „nikdy“ nepije, nekouří,
hubne, nebo se podobně cca 14 dní týrá.
Holky dostaly pod stromek lyže. Néé, že by to pro ně byl super
dárek, ale díky němu už celý týden žadoní, abychom je jeli vy-
zkoušet. Teď už je lyžování s nimi pohoda, protože obě lyžovat
umí, aly byly časy, kdy lyžování končilo mojí skoro-rehabilitací.
Všichni kdo učili své děti lyžovat, si jistě vzpomenou na onu shr-
benou pozici v lehkém předklonu a s dítětem mezi nohama. Na
hůlky samozřejmě můžete rovnou zapomenout. To je další zby-
tečná věc, kterou si maximálně zapíchnete dřív nebo později ně-
kam do břicha. Je milion způsobů jak naučit děti lyžovat, ten
nejpohodovější a nejnákladnější je dát je do lyžařské školy. Já si
vybrala tu více masochistickou variantu. Obě holky jsem učila
sama. Lyžování miluju, prostě mě baví, a proto jsem chtěla být u
sportovních pokroků svých dcer. A tady musím ze své zkušenosti
říct, že jediné nutné k naučení, je že dítě musí samo chtít jinak je
to předem prohraný boj. Lucka byla do všeho jako vichřice, jen
co pochopila základy, jak se udržet na nohou, jezdila šusem a
nejdůležitější byla rychlost. V cíli sebou práskla o zem a smála se,
protože to parádně frčí. Častokrát jsem záviděla postávajícím ma-
minkám, které jen vlažně mávaly na své ratolesti pod vedením
upoceného instruktora. Aby se zahřály, pobíhaly po sjezdovce a cvakaly foťákem jak na Staromáku. Zatím
co já jsem pokřikovala na svou dcerku: „Počkej, zpomal, zatoč, nejezdi tam, pozoooor…“ a tak podobně.
Touha jezdit jako šílená jí zůstala dodnes.
S hrůzou jsem se pustila i do výuky své druhé dcery. Jaké bylo moje překvapení, že je všechno úplně jinak.
Eva se postavila na lyže a nejdříve překontrolovala, jestli jí to dokonale sluší. Pak se s výrazem „to per-
fektně umím“ vrhla na sjezdovku a vykrajovala líně dlouhé obloučky. Vzhledem k tomu, že si na jejich vy-
krajování dala opravdu velmi záležet, jela prakticky krokem. I šnek by to zvládl rychleji. Takže já jsem jen
hodiny prostála na svahu, utažená v lyžákách a promrzlá na kost. A pořád dokola jsem Evičce odpovídala
na její dotazy, po každém obloučku: „ Ano děláš to krásně, jóó taky moc hezký oblouček, no tenhle se ti
opravdu povedl.“ Nevětší odměnou jí bylo, když jsme po dvou hodinách sjeli sjezdovku, pohladit a pochvá-
lit slovy: „Teda ty jsi pašák, jela jsi jako vítr, takhle to nikdo nedokáže.“ Její úsměv mluvil za vše. Byla nad-
šená a hrdá na svůj výkon.
Kdybych si měla vybrat, která varianta byla lepší, pak by to bylo jako si vybírat mezi obrovským strachem,
že se mi dítě někde obtiskne na strom, nebo jestli umrzneme v polovině sjezdovky.
Dneska už se na lyže těším dvojnásob, jak se říká, sklízím ovoce. Holky jezdí samostatně a mají mě jako
nosiče svačiny. Dokonce si můžu dovolit dát horké kafe a vlažně na ně jen mávat.
Tak teda pojedeme lyžovat. Ale nejdříve si musíme vyházet cestu k autu.
Veronika Vebrová
28
