Page 19 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 27/2016
P. 19
LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 27/2016
HISTORIE
PŘEPIS KRONIKY OBCE LOUŽNICE od roku 1933 do roku 1945
DESERTÉŘI
Zle bylo lidem doma, však mnohem hůře bylo našim vojínům. Strádali nevýslovně. Strach z fronty, surovost
mnohých feláků a jejich spřeženců a především hlad činily z našich vojáků lidi ke všemu odhodlané.
Začalo to tím, že dovolenci přetahovali svoje dovolené, nejdříve o několik dní, později o celé týdny. Trest za
takové přetažení dovolené býval těmto vojínům jen ulevením. Jest, dostal v „base“ jako na svobodě, ale měl o to
lepší, že nemusel běhat s prázdným žaludkem po execiráku, neb konati strážní služby.
Některým doma se tak zalíbilo, že svoje dovolené, přetahovali do nekonečna, ač od svých pluků byli vyzývány
telegraficky, by se ihned vrátili. Málo kdo však dbal těchto vyzvání. O každém takovém bylo zpraveno četnictvo,
které mělo přiměti tyto vojíny k návratu, buď dobrovolně, nebo po zlém. Těžko však bylo vykonati četnictvu tyto
rozkazy. Neboť desertér nečekal na takového četníka, aby mu mohl osobně vyříditi vzkaz vojenských pánů, že na
něho s toužebností čekají. Desertér, jak se těmto říkalo, prostě věděl, co takové setkání s četníkem pro něho by
znamenalo. Že tento bez milosti by ho sebral a odvedl tam, kam vojensky patří. Proto se desertéři ukrejvali.
Zpočátku byli to jen jednotlivci, kteří měli tuto odvahu, neuposlechnutí. Později se k těmto přidávali nový
odvážlivci, takže v roce 18 tém byl jejich slušný počet v každé vesnici. Byli mezi nimi i takový, kteří jednoduše
utekli z vojny, poněvadž dovolenou by těžko dostali. Však jak strastiplný život byl takového desertéra. Ta
nejistota, že každým dnem, okamžikem může býti dopaden. Doma se téměř nesměl ukázat, když tak jen co mohl
něco sníst, stále býti ostražití, potloukati se po lesech a stále jen unikati pronásledováním. Četnictvo řídíc se
rozkazem postupovalo často proti desertérům se vší přísnosti.
Různé byly způsoby, jak uniknouti nebezpečí polapení. Většina desertérů nespala doma, neboť četníci nejraději
chodili večír na prohlídku. Buď spali u svých kamarádů nevojáků, neb v některých stodolách, u nás byla to stodola
u Šourků čp.11 ve které spalo vždy několik desertérů pohromadě. Až na hoře v hambálkách měli svůj ložír. V
starém skleníku zahradníka Havla u „Obce“ také se některým dobře spalo, dokud to neprozradilo se četníkům. Za
letním čase i v lese přespávali. Když zavítali četníci do vsi, hned nastal poplach. O jejich přítomnosti byli desertéři
hned spraveni. Za jednoho občanstvo pomáhalo těmto všemožně. Však byli i takový lidé, kteří je udávali a
prozrazovali jejich úkryty.
Sami dovedli se dorozumívati různými signály o hrozícím
nebezpečí.
Zde jedna historka:
V domě čp. 16 u „Doleckých“ bydlel tehdy Ladislav
Pulíček. Bylo mu asi 16 let. Tento dostal od desertérů
hasičskou trubku (harcovku), aby vždy když četníci
půjdou od Brodu do vsi začal troubit, by se mohli včas
urýti. I stalo se, že jakmile šli četníci ku vsi tento
vytruboval až mu za ušima praskalo. To se opakovalo
několikrát, až přece se četníci dovtípili příčinu toho
troubení a jedenkrát když zase Pulíček troubil při jejich
příchodu, přišel k němu četník a spustil na něho: „Co
troubí?“ „Já můžu, já se učím“ odpověděl Pulíček.
Četník: „Tak ještě jednou budeš troubiti, když mi
půjdeme tak ti tu trubku vrazím do držky!“ A byl konec
troubení.
V roce 18 tém bylo povoláno vojsko na desertéry, ti prohledali les i vesnici důkladně, takže nepřijít naše
samostatnost, těžko by se jim nadále žilo. V naší osadě byli to následující desertéři: Tom Jan, Jindra František,
Jindra Bohuslav, Šída Josef? Novotný Miroslav, Rezler Josef, Rezlér Ladislav, Bohumil Nečil, Ladislav Hnyk, Josef
Číla.
V 17 tém roce povoláni ku službě vojenské 10.3.1917 následující 18 ti letí domobranci: Bohuslav Rezlér, Ladislav
Hnídek, Miroslav Kopal, Josef Novotný.
Foto: čp. 16 U Pulíčků
Pokračování příště……
19
HISTORIE
PŘEPIS KRONIKY OBCE LOUŽNICE od roku 1933 do roku 1945
DESERTÉŘI
Zle bylo lidem doma, však mnohem hůře bylo našim vojínům. Strádali nevýslovně. Strach z fronty, surovost
mnohých feláků a jejich spřeženců a především hlad činily z našich vojáků lidi ke všemu odhodlané.
Začalo to tím, že dovolenci přetahovali svoje dovolené, nejdříve o několik dní, později o celé týdny. Trest za
takové přetažení dovolené býval těmto vojínům jen ulevením. Jest, dostal v „base“ jako na svobodě, ale měl o to
lepší, že nemusel běhat s prázdným žaludkem po execiráku, neb konati strážní služby.
Některým doma se tak zalíbilo, že svoje dovolené, přetahovali do nekonečna, ač od svých pluků byli vyzývány
telegraficky, by se ihned vrátili. Málo kdo však dbal těchto vyzvání. O každém takovém bylo zpraveno četnictvo,
které mělo přiměti tyto vojíny k návratu, buď dobrovolně, nebo po zlém. Těžko však bylo vykonati četnictvu tyto
rozkazy. Neboť desertér nečekal na takového četníka, aby mu mohl osobně vyříditi vzkaz vojenských pánů, že na
něho s toužebností čekají. Desertér, jak se těmto říkalo, prostě věděl, co takové setkání s četníkem pro něho by
znamenalo. Že tento bez milosti by ho sebral a odvedl tam, kam vojensky patří. Proto se desertéři ukrejvali.
Zpočátku byli to jen jednotlivci, kteří měli tuto odvahu, neuposlechnutí. Později se k těmto přidávali nový
odvážlivci, takže v roce 18 tém byl jejich slušný počet v každé vesnici. Byli mezi nimi i takový, kteří jednoduše
utekli z vojny, poněvadž dovolenou by těžko dostali. Však jak strastiplný život byl takového desertéra. Ta
nejistota, že každým dnem, okamžikem může býti dopaden. Doma se téměř nesměl ukázat, když tak jen co mohl
něco sníst, stále býti ostražití, potloukati se po lesech a stále jen unikati pronásledováním. Četnictvo řídíc se
rozkazem postupovalo často proti desertérům se vší přísnosti.
Různé byly způsoby, jak uniknouti nebezpečí polapení. Většina desertérů nespala doma, neboť četníci nejraději
chodili večír na prohlídku. Buď spali u svých kamarádů nevojáků, neb v některých stodolách, u nás byla to stodola
u Šourků čp.11 ve které spalo vždy několik desertérů pohromadě. Až na hoře v hambálkách měli svůj ložír. V
starém skleníku zahradníka Havla u „Obce“ také se některým dobře spalo, dokud to neprozradilo se četníkům. Za
letním čase i v lese přespávali. Když zavítali četníci do vsi, hned nastal poplach. O jejich přítomnosti byli desertéři
hned spraveni. Za jednoho občanstvo pomáhalo těmto všemožně. Však byli i takový lidé, kteří je udávali a
prozrazovali jejich úkryty.
Sami dovedli se dorozumívati různými signály o hrozícím
nebezpečí.
Zde jedna historka:
V domě čp. 16 u „Doleckých“ bydlel tehdy Ladislav
Pulíček. Bylo mu asi 16 let. Tento dostal od desertérů
hasičskou trubku (harcovku), aby vždy když četníci
půjdou od Brodu do vsi začal troubit, by se mohli včas
urýti. I stalo se, že jakmile šli četníci ku vsi tento
vytruboval až mu za ušima praskalo. To se opakovalo
několikrát, až přece se četníci dovtípili příčinu toho
troubení a jedenkrát když zase Pulíček troubil při jejich
příchodu, přišel k němu četník a spustil na něho: „Co
troubí?“ „Já můžu, já se učím“ odpověděl Pulíček.
Četník: „Tak ještě jednou budeš troubiti, když mi
půjdeme tak ti tu trubku vrazím do držky!“ A byl konec
troubení.
V roce 18 tém bylo povoláno vojsko na desertéry, ti prohledali les i vesnici důkladně, takže nepřijít naše
samostatnost, těžko by se jim nadále žilo. V naší osadě byli to následující desertéři: Tom Jan, Jindra František,
Jindra Bohuslav, Šída Josef? Novotný Miroslav, Rezler Josef, Rezlér Ladislav, Bohumil Nečil, Ladislav Hnyk, Josef
Číla.
V 17 tém roce povoláni ku službě vojenské 10.3.1917 následující 18 ti letí domobranci: Bohuslav Rezlér, Ladislav
Hnídek, Miroslav Kopal, Josef Novotný.
Foto: čp. 16 U Pulíčků
Pokračování příště……
19
