Page 26 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 30/2016
P. 26
LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 30/2016
LOUŽNICKÉ TRADICE
ŽNĚ
Žně bývaly velkým svátkem pro celou ves. Každý kdo měl ve vsi zdravé ruce a nohy,
pomáhal na poli. Pole plné zlatavých klasů se brzy zaplnilo zpěvem ženců a vazaček.
Když přišli ženci na pole, smekli a nábožně se pokřižovali. Pak vzali kosy do rukou a
udělali s nimi ve vzduchu kříž nad obilím. Kosení přerušovali jen kvůli kratičké svačině a
broušení nástrojů. Potřebný brousek nosili v toulci, zhotoveném z kravského rohu.
Sekáči neúnavně kosili zralé obilí a ženy za nimi se srpem v rukou dočišťovaly a vázaly.
Obilí se kladlo po hrstech na povřísla a vázaly se snopy. Než se začalo vázat, mělo se
povříslo třikrát otočit, aby se sklidilo šťastně. Aby se žně vydařily, uvazovala první snop
obyčejně hospodyně. K večeru se ze snopů stavěli panáci.
Navečer když se končilo s kosením, bylo zvykem, že sekáč zabrousil kosu. Prý proto, aby
čert nevěděl, co se sekalo. Druhého dne se šlo hned, jakmile začalo svítat. Práce
spojené se žněmi musely skončit co nejdříve, dokud přálo počasí. Ke kosení obilí se
vázalo několik pověr. Jestliže byl například některý klas ještě stále kvetoucí, znamenalo
to hlad pro celý kraj. Dvojitý klas znamenal, že obilí nabude na ceně. Pokud se takovýto
klas protáhl novorozeněti skrze prsty, čekalo na dítě v budoucnu velké štěstí a
bohatství.
Když se sekalo první pole a blížila se bouřka, vrhali se všichni při prvním zahřmění k
zemi ve víře, že je nebude po celý rok bolet v kříži.
Velmi oblíbeným zvykem bývalo, že ženci svazovali nebo ovazovali obilím ruce a nohy
tomu, kdo za nimi jako první přišel na pole se slovy: „Pěkně vítáme pane hosti, do naší
práce s uctivostí. My toho práva nabýváme, že můžeme vázati hrabata, knížata i
samého krále. Pročež jim přejem, aby hojnou úrodu letos měli a nám na džbán piva dali
a přitom se také dobře měli. Pozdrav Pán Bůh!“ Ať to byl hospodář nebo někdo z jeho
rodiny, byl svázán a musel se vykoupit penězi na pivo. Jinde návštěvníka pole
nesvazovali, vazačka nebo žnečka položila před kolemjdoucího dvě hrsti obilí křížem na
zem a přitom říkala: „Poníženě vítáme, my to právo máme svázati císaře i krále. I my to
právo máme, vyprositi na soudek piva i na sklenici vína, by se svlažila naše žíznivá
huba. Kdo tu hrstičku zaplatí, nic na kapse
neztratí, tomu dá Pán Bůh zdraví, štěstí, po
smrti nebeský království“. Když došlo na
odvoz obilí z pole, zastavil první vůz u
potoka, řeky či rybníka, hospodář vzal z vozu
tři klasy, které namočil ve vodě. Činil tak ve
víře, že mu obilí ve stodole neshoří. Při cestě
z pole nesměl hospodář celou cestu
promluvit. Tím ochránil obilí před hlodavci.
Hráči, karbaníci a milovníci číselné loterie si
brali hrst obilí sváženého z pole doma pod
polštář. Sny, které si jim tu noc zdály, byly
šťastné a napovídaly mnoho o budoucí
výhře.
DOŽÍNKY
Dožínky byly slavnost, spojená s radovánkami na oslavu ukončení žní, při níž se čeleď veselila na
účet hospodáře. Příprava začínala už týden před dožínkami, kdy začínala děvčata plést ohromný
věnec z klasů obilí všeho druhu. Do věnce se zaplétalo ovoce, cukrovinky a koláče. S ním pak
doprovázely poslední vůz (zvaný baba), směřující z pole do dvora. Věnec nesla obyčejně nejhezčí a
hlavně nejvýřečnější žnečka. Ostatní nesly ověnčené hrábě. Součástí průvodu byly i velmi oblíbené
„živé snopy“. Většinou je představovali dva mládenci a dvě děvčata. Ti si na svůj oděv našili vrstvy
slámy, klasy směřujícími od pasu nahoru a opět od pasu dolů. Na hlavu si upletli jednoduchý věnec
s obilí. Na Královéhradecku pekly hospodyně ke slavnosti tzv. „mílové buchty“ (1 pekáč = 2
buchty), které se rozdávaly mezi žence a žnečky. Večer se všichni přemístili do hospody, kde byla taneční zábava.
Tu otevřel prvním tancem hospodář s hospodyní. Obžínky a obžínkové veselice, u kterých nesměla chybět muzika,
dobrá nálada a bohatě prostřený stůl, měly mnoho podob v závislosti na regionu a době konání a jako takové byly
památkou na staré zvyky z dob pohanských, kdy naši předkové obětovali první a poslední snop bohům úrody.
Velmi starým zvykem, který patřil k obžínkové veselici, bývalo stínání hlavy živému beránku, jako škůdci mladého
osení. Tento brutální zvyk byl úřady zakazován až docela vymizel. Po žních a obžínkách následovalo mlácení obilí
pomocí cepů. Pytlík vymláceného zrní (obřadní zrní) se nechávalo po celou zimu na další setí. Věřilo se, že
poslední plod v sobě skrývá magickou sílu a moc země, která se projeví při novém setí.
26
LOUŽNICKÉ TRADICE
ŽNĚ
Žně bývaly velkým svátkem pro celou ves. Každý kdo měl ve vsi zdravé ruce a nohy,
pomáhal na poli. Pole plné zlatavých klasů se brzy zaplnilo zpěvem ženců a vazaček.
Když přišli ženci na pole, smekli a nábožně se pokřižovali. Pak vzali kosy do rukou a
udělali s nimi ve vzduchu kříž nad obilím. Kosení přerušovali jen kvůli kratičké svačině a
broušení nástrojů. Potřebný brousek nosili v toulci, zhotoveném z kravského rohu.
Sekáči neúnavně kosili zralé obilí a ženy za nimi se srpem v rukou dočišťovaly a vázaly.
Obilí se kladlo po hrstech na povřísla a vázaly se snopy. Než se začalo vázat, mělo se
povříslo třikrát otočit, aby se sklidilo šťastně. Aby se žně vydařily, uvazovala první snop
obyčejně hospodyně. K večeru se ze snopů stavěli panáci.
Navečer když se končilo s kosením, bylo zvykem, že sekáč zabrousil kosu. Prý proto, aby
čert nevěděl, co se sekalo. Druhého dne se šlo hned, jakmile začalo svítat. Práce
spojené se žněmi musely skončit co nejdříve, dokud přálo počasí. Ke kosení obilí se
vázalo několik pověr. Jestliže byl například některý klas ještě stále kvetoucí, znamenalo
to hlad pro celý kraj. Dvojitý klas znamenal, že obilí nabude na ceně. Pokud se takovýto
klas protáhl novorozeněti skrze prsty, čekalo na dítě v budoucnu velké štěstí a
bohatství.
Když se sekalo první pole a blížila se bouřka, vrhali se všichni při prvním zahřmění k
zemi ve víře, že je nebude po celý rok bolet v kříži.
Velmi oblíbeným zvykem bývalo, že ženci svazovali nebo ovazovali obilím ruce a nohy
tomu, kdo za nimi jako první přišel na pole se slovy: „Pěkně vítáme pane hosti, do naší
práce s uctivostí. My toho práva nabýváme, že můžeme vázati hrabata, knížata i
samého krále. Pročež jim přejem, aby hojnou úrodu letos měli a nám na džbán piva dali
a přitom se také dobře měli. Pozdrav Pán Bůh!“ Ať to byl hospodář nebo někdo z jeho
rodiny, byl svázán a musel se vykoupit penězi na pivo. Jinde návštěvníka pole
nesvazovali, vazačka nebo žnečka položila před kolemjdoucího dvě hrsti obilí křížem na
zem a přitom říkala: „Poníženě vítáme, my to právo máme svázati císaře i krále. I my to
právo máme, vyprositi na soudek piva i na sklenici vína, by se svlažila naše žíznivá
huba. Kdo tu hrstičku zaplatí, nic na kapse
neztratí, tomu dá Pán Bůh zdraví, štěstí, po
smrti nebeský království“. Když došlo na
odvoz obilí z pole, zastavil první vůz u
potoka, řeky či rybníka, hospodář vzal z vozu
tři klasy, které namočil ve vodě. Činil tak ve
víře, že mu obilí ve stodole neshoří. Při cestě
z pole nesměl hospodář celou cestu
promluvit. Tím ochránil obilí před hlodavci.
Hráči, karbaníci a milovníci číselné loterie si
brali hrst obilí sváženého z pole doma pod
polštář. Sny, které si jim tu noc zdály, byly
šťastné a napovídaly mnoho o budoucí
výhře.
DOŽÍNKY
Dožínky byly slavnost, spojená s radovánkami na oslavu ukončení žní, při níž se čeleď veselila na
účet hospodáře. Příprava začínala už týden před dožínkami, kdy začínala děvčata plést ohromný
věnec z klasů obilí všeho druhu. Do věnce se zaplétalo ovoce, cukrovinky a koláče. S ním pak
doprovázely poslední vůz (zvaný baba), směřující z pole do dvora. Věnec nesla obyčejně nejhezčí a
hlavně nejvýřečnější žnečka. Ostatní nesly ověnčené hrábě. Součástí průvodu byly i velmi oblíbené
„živé snopy“. Většinou je představovali dva mládenci a dvě děvčata. Ti si na svůj oděv našili vrstvy
slámy, klasy směřujícími od pasu nahoru a opět od pasu dolů. Na hlavu si upletli jednoduchý věnec
s obilí. Na Královéhradecku pekly hospodyně ke slavnosti tzv. „mílové buchty“ (1 pekáč = 2
buchty), které se rozdávaly mezi žence a žnečky. Večer se všichni přemístili do hospody, kde byla taneční zábava.
Tu otevřel prvním tancem hospodář s hospodyní. Obžínky a obžínkové veselice, u kterých nesměla chybět muzika,
dobrá nálada a bohatě prostřený stůl, měly mnoho podob v závislosti na regionu a době konání a jako takové byly
památkou na staré zvyky z dob pohanských, kdy naši předkové obětovali první a poslední snop bohům úrody.
Velmi starým zvykem, který patřil k obžínkové veselici, bývalo stínání hlavy živému beránku, jako škůdci mladého
osení. Tento brutální zvyk byl úřady zakazován až docela vymizel. Po žních a obžínkách následovalo mlácení obilí
pomocí cepů. Pytlík vymláceného zrní (obřadní zrní) se nechávalo po celou zimu na další setí. Věřilo se, že
poslední plod v sobě skrývá magickou sílu a moc země, která se projeví při novém setí.
26
