Page 14 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 25/2016
P. 14
LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 25/2016
LOUŽNICKÉ TRADICE
SVATOJÁNSKÁ NOC
Slavnost sv. Jana datovaná na 24. června, byla jednou z nejdůležitějších událostí roku. Původně se
jedná o pohanský svátek-vítání slunce-letní slunovrat. Církvi se tento pohanský původ nelíbil, a
proto tento den zasvětila Sv. Janu. Květiny, stromy i voda (studánky, potůčky i rosa) mají tuto noc
zvláštní moc, protože ze země vyvěrá obrovský proud síly. Atmosféru umocňuje vůně bylin a noci v
tuto dobu bývají teplé a vlahé. Víly, skřítkové a jiné lesní bytosti také slaví, je to zvláště jejich den a
zjevují se dobrým lidem. Léčivé byliny sesbírané této noci mají obzvláště silnou léčivou moc. Nejsilnější z
těchto bylin je třezalka a mateřídouška, obě byliny velmi posilují a omlazují, je dobré udělat si
koupel z těchto bylinek, člověk velmi duševně omládne a postupně jeho krása vystoupí z nitra na
povrch. Podmínkou je samozřejmě pokora a víra v tento způsob léčení. Je dobré přírodě při
sbírání bylin poděkovat.
Lidové pověry-lesní žínky lákají k tanci mládence,
kterého potom utancují k smrti. Kdo najde o půlnoci
kapradí se zlatými výtrusy, před tím se rozestoupí skála
a objeví se poklad. Zlatavé kapradí také může zajistit
neviditelnost, schopnost porozumět řeči zvířat a
ochránit ho před temnými silami. Nedělky nosily za
pasem třezalku proti uhranutí a na ochranu dítěte,
aby jej neodnesly nadpřirozené bytosti. Děvčata trhala
devatero kvítí, nesměla se přitom ohlédnout ani
promluvit, kvítí si dala pod polštář a ve snu se jí zjevil
její milý. Oblíbenou tradicí bylo a je skákání přes ohně
tak hezky ztvárněné ve filmu Babička, kde přes oheň skáče
nebojácná Viktorka. Tato veselice, která vyžaduje mnohdy velkou
odvahu, zajišťovala zdraví a svěžest a byla právě tím
slavným vítáním léta, hojnosti, tepla a plodnosti.
Původně starověká náboženská slavnost s výrazně magickým podtextem konaná u většiny
evropských národů (včetně Slovanů) na počest slunce a letního slunovratu. Podstata
slavnosti, jejíž četné prvky vycházejí pravděpodobně z keltské, resp. keltsko-germánské
mytologické tradice, spočívá v historicky utvářeném vědomí závislosti člověka na cyklických
proměnách přírody, formujícím zvyky a obyčeje zakořeněné v pradávných kultech a rituálech. Víra, že v noci na
24. června se scházejí čarodějnice, rozkvétá zlaté kapradí, otevírají se skryté poklady, rostliny získávají léčivou
moc ap., vytvořila rámec pestrých obřadů, které křesťanská církev ve snaze vymýtit pohanské zvyky přizpůsobila
vlastní kultovní praxi a zasvětila 24. červen Janu Křtiteli (odtud svatojanská noc). V lidové tradici však i nadále
přežívaly četné pohanské prvky původní slavnosti, které se staly součástí lidového folklóru (skákání přes oheň,
házení věnců do vody).
Na svatého Jana Křtitele přehazovali hospodáři oves přes krávy, aby hodně dojily. Polední zvon zas připomínal, že
byl ten pravý čas k natrhání jakýchkoliv bylin, tzv. „svatojánské koření“, které bylo prý dobré jak na vaření, tak i
na léčení.
Světnice se na svatého Jana Křtitele nezametala, aby se nevymetlo rodinné štěstí. Ve světnici se za trám dávalo
„svatojánské zelí“. Platilo kolik členů rodiny, tolik proutků.
V Loužnici se tzv. stlala „SVATOJÁNSKÁ POSTÝLKA“. Svátečně oděni
občané, natrhali koření (vlčí mák, chrpu, bílý bez, heřmánek mateřídoušku,
jahodiny, bílé růže ad.). Přinesli je domů,
nastlali je pod stůl, ozdobily svatými
obrázky a věřili, že si tam v noci
přijde svatý Jan odpočinout.
Postýlku tam nechávali až 8 dní,
poté koření nasušili a používali je
například do koupele nebo k léčení
dobytka. Místy rodiče vkládali do
svatojánské postýlky malou nadílku
nebo peníz pro děti. V některých
rodinách se těmito květy zdobily celé
setnice.
14
LOUŽNICKÉ TRADICE
SVATOJÁNSKÁ NOC
Slavnost sv. Jana datovaná na 24. června, byla jednou z nejdůležitějších událostí roku. Původně se
jedná o pohanský svátek-vítání slunce-letní slunovrat. Církvi se tento pohanský původ nelíbil, a
proto tento den zasvětila Sv. Janu. Květiny, stromy i voda (studánky, potůčky i rosa) mají tuto noc
zvláštní moc, protože ze země vyvěrá obrovský proud síly. Atmosféru umocňuje vůně bylin a noci v
tuto dobu bývají teplé a vlahé. Víly, skřítkové a jiné lesní bytosti také slaví, je to zvláště jejich den a
zjevují se dobrým lidem. Léčivé byliny sesbírané této noci mají obzvláště silnou léčivou moc. Nejsilnější z
těchto bylin je třezalka a mateřídouška, obě byliny velmi posilují a omlazují, je dobré udělat si
koupel z těchto bylinek, člověk velmi duševně omládne a postupně jeho krása vystoupí z nitra na
povrch. Podmínkou je samozřejmě pokora a víra v tento způsob léčení. Je dobré přírodě při
sbírání bylin poděkovat.
Lidové pověry-lesní žínky lákají k tanci mládence,
kterého potom utancují k smrti. Kdo najde o půlnoci
kapradí se zlatými výtrusy, před tím se rozestoupí skála
a objeví se poklad. Zlatavé kapradí také může zajistit
neviditelnost, schopnost porozumět řeči zvířat a
ochránit ho před temnými silami. Nedělky nosily za
pasem třezalku proti uhranutí a na ochranu dítěte,
aby jej neodnesly nadpřirozené bytosti. Děvčata trhala
devatero kvítí, nesměla se přitom ohlédnout ani
promluvit, kvítí si dala pod polštář a ve snu se jí zjevil
její milý. Oblíbenou tradicí bylo a je skákání přes ohně
tak hezky ztvárněné ve filmu Babička, kde přes oheň skáče
nebojácná Viktorka. Tato veselice, která vyžaduje mnohdy velkou
odvahu, zajišťovala zdraví a svěžest a byla právě tím
slavným vítáním léta, hojnosti, tepla a plodnosti.
Původně starověká náboženská slavnost s výrazně magickým podtextem konaná u většiny
evropských národů (včetně Slovanů) na počest slunce a letního slunovratu. Podstata
slavnosti, jejíž četné prvky vycházejí pravděpodobně z keltské, resp. keltsko-germánské
mytologické tradice, spočívá v historicky utvářeném vědomí závislosti člověka na cyklických
proměnách přírody, formujícím zvyky a obyčeje zakořeněné v pradávných kultech a rituálech. Víra, že v noci na
24. června se scházejí čarodějnice, rozkvétá zlaté kapradí, otevírají se skryté poklady, rostliny získávají léčivou
moc ap., vytvořila rámec pestrých obřadů, které křesťanská církev ve snaze vymýtit pohanské zvyky přizpůsobila
vlastní kultovní praxi a zasvětila 24. červen Janu Křtiteli (odtud svatojanská noc). V lidové tradici však i nadále
přežívaly četné pohanské prvky původní slavnosti, které se staly součástí lidového folklóru (skákání přes oheň,
házení věnců do vody).
Na svatého Jana Křtitele přehazovali hospodáři oves přes krávy, aby hodně dojily. Polední zvon zas připomínal, že
byl ten pravý čas k natrhání jakýchkoliv bylin, tzv. „svatojánské koření“, které bylo prý dobré jak na vaření, tak i
na léčení.
Světnice se na svatého Jana Křtitele nezametala, aby se nevymetlo rodinné štěstí. Ve světnici se za trám dávalo
„svatojánské zelí“. Platilo kolik členů rodiny, tolik proutků.
V Loužnici se tzv. stlala „SVATOJÁNSKÁ POSTÝLKA“. Svátečně oděni
občané, natrhali koření (vlčí mák, chrpu, bílý bez, heřmánek mateřídoušku,
jahodiny, bílé růže ad.). Přinesli je domů,
nastlali je pod stůl, ozdobily svatými
obrázky a věřili, že si tam v noci
přijde svatý Jan odpočinout.
Postýlku tam nechávali až 8 dní,
poté koření nasušili a používali je
například do koupele nebo k léčení
dobytka. Místy rodiče vkládali do
svatojánské postýlky malou nadílku
nebo peníz pro děti. V některých
rodinách se těmito květy zdobily celé
setnice.
14
