Page 26 - LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 40/2018
P. 26
LOUŽNICKÝ ZPRAVODAJ 40/2018
LOUŽNICKÁ HISTORIE
Přepis kroniky obecné školy v Loužnici 1905 - 1930
Za Josefinského měření a číslování bylo v Loužnici 30 domů, které nahodile svá čísla dostaly zmíněných 6 statků
darovalo k „Záduší“ Držkovskému pole a luka, od kteréž doby nazývá se Záduší to „Loužnické“, začínající do
„Zásadského“ potůčku v rovné čáře s Loužnickými lesy – v osadě byly od pradávna 3 mlýny jednoho složení, z nichž
prostřední později všech ostatních vystavěn byl.
Tento byl poplatný statkům za struhu vedoucí na mlýn přes jejich pozemky. V tomto mlýně bydlel jakýsi Dlabola, jenž
mlýn vystavěl a který slynul ve vůkolí svým bohatstvím. Ten byl jednoho večera, když přijel z obchodů domů od
neznámých lupičů
přepaden i s čeládkou za
nohy ke stropu pověšen a
tak dlouho trýzněn, až
udal, kde peníze schovány
jsou. Tu je zloději vzali a
přes „Plchov“ uprchli.
V polou osady po obou
stranách potoka byly, jak
se zdá – pozemky obecní
na kterých občas méně
zámožnému občanu bylo
povoleno chaloupku si
vystavěti a část louky k ní
užívati, až tak žádných
obecních pozemků nebylo.
Tito chalupníci musili
rolníkům v práci zase
vypomáhati. V dávných
dobách živilo se
obyvatelstvo zdejší, hlavně
polním hospodářstvím.
Později pěstovalo se zde
obilí málo, poněvadž
hleděno si více obchodu a tak výtěžek polní pro potřebu domácí nepostačoval. Ve vůkolí nebylo obilí taktéž k dostání,
a proto byli občané nuceni jezditi pro ně do kraje (do Jičína, Hradce až i do Znojma), čímž ovšem velmi zdražilo.
Rolníci zdejší jsouce zavázáni robotou panství „Návarovskému“ byli u velké bídě a nouzi neboť v pěkný čas musili jíti
na robotu a v čase deštivém pracovali každý sám na svém. Větší živnostníci museli držeti potah a čeleď na robotu.
Každý domkař měl od 13 až do 26 dnů roboty, ba číslo 8 mělo 52 dnů roční roboty. Na robotu chodívalo se nejprve v
zásadském dvoru, po pronajmutí tohoto potom do Navarova nebo Lastiboře (Vlastiboř), ba až do Bohdalovic. Byly to
smutné časy pro zdejší lid, surové správcové a nevzdělaní mušketýři lid tak týrali, že neměl mnohdy nejen sám co
jísti, ale nezbylo mu času, aby na oblek něco vydělati mohl. A tak zříti bylo lid v plátěném obleku, na všech stranách,
záplatovaném, bledých lící od domu k domu přecházeti a proti pánům reptati. Zámožnější nosili o velkých svátcích a
svatbách oblek manžetový, krátké kalhoty po kolena, vestu a krátkou kazajku. Chudší vypůjčovali si o velkých
svátcích oblek často od zámožnějších. Obyčejně chodil každý bos. Jenom do kostela brávaly boty a střevíce do rukou
a po projití lesnaté a bažinaté půdy v Plchově před chrámem držkovským se celé obecenstvo mužské i ženské
obouvalo a na zpáteční cestě zase zouvalo. Ženské nosily plátěné tištěné sukně a živůtky. Ve vsi se dříve mnoho
přadlo, jak dlouho do noci při louči, tak brzy přede dnem.
Příze se prodávala „Přezákům“ za utržené peníze kupovaly se potřebnosti: sůl, krupice apd., kteréž věci bylo možno v
osadě koupiti. Pro mouku a jiné věci musilo se do města. Do Brodu však byla špatná cesta, jenom stezka. Musilo se
po skalách podél potoka přelézati, místy broditi a při velké vodě musilo se jíti k Radčicím a Jirkovu. Cesty byly vůbec
v žalostném stavu. S menším nákladem jezdilo se na půlvozech. S větším musilo se jeti k Labavě, K Zásadě, k
Držkovu, k Jirkovu a teprve do Brodu. V této době vedla osadou hlavní cesta od Vysokého do Turnova a to přes
„Kostřavec“, kde druhdy hostinec stával proti zdejšímu mlýnu p. Karla Hnídka. Rozvaliny hostince dosud jsou patrny.
Výš nad hostincem z nevysoké skalky byla slíčná dcera tohoto hostinského od neznámého zločince svržena a zabita.
FOTO: SOKOLOVÉ 1887 - 1912
Pokračování příště….
26
LOUŽNICKÁ HISTORIE
Přepis kroniky obecné školy v Loužnici 1905 - 1930
Za Josefinského měření a číslování bylo v Loužnici 30 domů, které nahodile svá čísla dostaly zmíněných 6 statků
darovalo k „Záduší“ Držkovskému pole a luka, od kteréž doby nazývá se Záduší to „Loužnické“, začínající do
„Zásadského“ potůčku v rovné čáře s Loužnickými lesy – v osadě byly od pradávna 3 mlýny jednoho složení, z nichž
prostřední později všech ostatních vystavěn byl.
Tento byl poplatný statkům za struhu vedoucí na mlýn přes jejich pozemky. V tomto mlýně bydlel jakýsi Dlabola, jenž
mlýn vystavěl a který slynul ve vůkolí svým bohatstvím. Ten byl jednoho večera, když přijel z obchodů domů od
neznámých lupičů
přepaden i s čeládkou za
nohy ke stropu pověšen a
tak dlouho trýzněn, až
udal, kde peníze schovány
jsou. Tu je zloději vzali a
přes „Plchov“ uprchli.
V polou osady po obou
stranách potoka byly, jak
se zdá – pozemky obecní
na kterých občas méně
zámožnému občanu bylo
povoleno chaloupku si
vystavěti a část louky k ní
užívati, až tak žádných
obecních pozemků nebylo.
Tito chalupníci musili
rolníkům v práci zase
vypomáhati. V dávných
dobách živilo se
obyvatelstvo zdejší, hlavně
polním hospodářstvím.
Později pěstovalo se zde
obilí málo, poněvadž
hleděno si více obchodu a tak výtěžek polní pro potřebu domácí nepostačoval. Ve vůkolí nebylo obilí taktéž k dostání,
a proto byli občané nuceni jezditi pro ně do kraje (do Jičína, Hradce až i do Znojma), čímž ovšem velmi zdražilo.
Rolníci zdejší jsouce zavázáni robotou panství „Návarovskému“ byli u velké bídě a nouzi neboť v pěkný čas musili jíti
na robotu a v čase deštivém pracovali každý sám na svém. Větší živnostníci museli držeti potah a čeleď na robotu.
Každý domkař měl od 13 až do 26 dnů roboty, ba číslo 8 mělo 52 dnů roční roboty. Na robotu chodívalo se nejprve v
zásadském dvoru, po pronajmutí tohoto potom do Navarova nebo Lastiboře (Vlastiboř), ba až do Bohdalovic. Byly to
smutné časy pro zdejší lid, surové správcové a nevzdělaní mušketýři lid tak týrali, že neměl mnohdy nejen sám co
jísti, ale nezbylo mu času, aby na oblek něco vydělati mohl. A tak zříti bylo lid v plátěném obleku, na všech stranách,
záplatovaném, bledých lící od domu k domu přecházeti a proti pánům reptati. Zámožnější nosili o velkých svátcích a
svatbách oblek manžetový, krátké kalhoty po kolena, vestu a krátkou kazajku. Chudší vypůjčovali si o velkých
svátcích oblek často od zámožnějších. Obyčejně chodil každý bos. Jenom do kostela brávaly boty a střevíce do rukou
a po projití lesnaté a bažinaté půdy v Plchově před chrámem držkovským se celé obecenstvo mužské i ženské
obouvalo a na zpáteční cestě zase zouvalo. Ženské nosily plátěné tištěné sukně a živůtky. Ve vsi se dříve mnoho
přadlo, jak dlouho do noci při louči, tak brzy přede dnem.
Příze se prodávala „Přezákům“ za utržené peníze kupovaly se potřebnosti: sůl, krupice apd., kteréž věci bylo možno v
osadě koupiti. Pro mouku a jiné věci musilo se do města. Do Brodu však byla špatná cesta, jenom stezka. Musilo se
po skalách podél potoka přelézati, místy broditi a při velké vodě musilo se jíti k Radčicím a Jirkovu. Cesty byly vůbec
v žalostném stavu. S menším nákladem jezdilo se na půlvozech. S větším musilo se jeti k Labavě, K Zásadě, k
Držkovu, k Jirkovu a teprve do Brodu. V této době vedla osadou hlavní cesta od Vysokého do Turnova a to přes
„Kostřavec“, kde druhdy hostinec stával proti zdejšímu mlýnu p. Karla Hnídka. Rozvaliny hostince dosud jsou patrny.
Výš nad hostincem z nevysoké skalky byla slíčná dcera tohoto hostinského od neznámého zločince svržena a zabita.
FOTO: SOKOLOVÉ 1887 - 1912
Pokračování příště….
26
